15417746_1344983062188587_1894249346_o

Na cestách za digisvětem

Tento článek bych chtěla věnovat všem, kteří celý život cestují, ať už za prací, za školou nebo za dobrodružstvím. Abych to trochu upřesnila, článek má také alternativní název: ,,Na cestách za kafem aneb dvanáct sobot brňačkou“ a ještě bych na úvod ráda dodala, že tento můj cestovatelský záměr spojuje všechny uvedené důvody cestování dohromady.

Co si budeme povídat kariéra je mrcha, navádí nás na různá rozcestí a my se neustále rozhodujeme, jakým směrem se vydáme. Snad odjakživa jsem chtěla pracovat v médiích. Od každého oboru jsem si něco vyzkoušela. Mé současné zaměstnání mi však otevřelo ještě jiný směr, a to je online marketing, který vlastně spojuje jednotlivé obory v jeden. Zní to trochu strašidelně a ještě strašidelnější to je. Není totiž vůbec jednoduché orientovat se v prostředí, které je nám všem paradoxně tolik známé, a tak jsem se přihlásila na tříměsíční školení online marketingu. Je to vlastně semestr rovný dálkovému studiu na vysoké škole – digisemestr.

Když jsem si načítala studijní program, naprosto jsem se nadchla, musela jsem absolvovat výběrové řízení, které naštěstí dopadlo úspěšně a moje nadšení a natěšení nabralo na obrátkách. Digisemestr měl ale jeden jediný háček, byl v Brně. Pravdou je, že jsem se do Brna chtěla vždycky podívat, hlavní město Moravy mě lákalo, ale nikdy jsem cestu neuskutečnila, takže jsem si řekla, že teď si to alespoň vyberu. Naštěstí jsem v tom nebyla sama a domluvila jsem se s kamarádkami, aby do toho šly se mnou. Jejich ,,výběrko“ dopadlo také úspěšně, a tak jsme se těšily všechny tři na společné soboty v Brně. Po přijetí jsme plánovaly, co všechno musíme navštívit, kam zajít, co podniknout. Týden před prvním školením jsme se sešly, abychom rozplánovaly cestu.

Po šíleném zjištění, že je Brno vzdálené přes 300 km a přednášky dlouhé 8 hodin jsem se zřekla možnosti komfortní jízdy Seatem a v rámci bezpečí a ,,pohody“ jsem se přiklonila k variantě hromadné dopravy v domnění, že zkrátka v Plzni nasedneme na vlak, za 4,5 hodiny z něj v Brně vystoupíme, dojdeme pár metrů na univerzitu a hotovo. Moje naivní představa luxusního pendolína a jednoho dopravního prostředku se ale rázem rozplynula. Kdo jste už někdy absolvoval cestu z Plzně do Brna veřejnou dopravou určitě tušíte, kam tento článek bude mířit. Po 6 týdnech absurdistánu jsem se rozhodla zvěčnit seriál našich cest za digisvětem.

Sobota, 1. října – Naše první cesta honba za kávou

Na první přednáškový blok jsme se měli dostavit v 9:30 do přednáškové auly fakulty podnikatelské. Jako co vám budu povídat veřejná doprava v České republice na sebe jen tak jednoduše nenavazuje, buď máte mezi přestupy času na rozdávání a nebo na to, abyste se přerazili a spoj stihly. Abychom přijely včas, nařídily jsme budíky na 2.45 a vyjížděly ve 4:07 z Plzně, na přestup v Praze jsme měly 5 minut. Vybrat si místo pro tři a usazení se, nám zabralo jednu stanici. Divili byste se, kolik lidí jezdí takhle časně ráno v sobotu vlakem. Nebo alespoň my se hodně divily.

Protože jsme byly ještě hodně natěšené, nemohly jsme dospat, vstávání proběhlo na jedničku a cesta do Prahy také, po přestupu na nás už ale padla únava a vzhledem k tomu, že nás ještě tři hodiny cesty čekaly, chtěly jsme se ještě trochu prospat. To bychom ale nemohly sedět v otevřeném vagónu, kde na vás zírají podezřelé existence, vyřvávají ožralové a pobíhají malé děti. Dobře, domluvily jsme se, že od příště budeme jezdit autobusem.

Když jsme dorazily do Brna, stále jsem měla naivní představu, že univerzita bude v centru a že šalinou, tak se v Brně říká tramvaji, projedeme jen pár stanic. Ještě bych ráda podotkla, že mám mizivou orientaci v prostoru. Naivita rychle poklesla, kdy jsme po 30 minutách v šalině vystoupily u kampusu, na který jsme šly dalších deset minut pěšky. Cesta byla tedy fakt nepohodlná, dlouhá a vyčerpávající. Ještě před tím, než jsme sedly na šalinu, jelikož jsme měly ještě chvilku času, zapadly jsme do kavárny ve Vaňkovce, kde jsme si jako milovnice kávy pochutnaly na výborném italském capuccinu. To jsme ale netušily, že tohle výborné kafe bylo první a poslední.

Skóre:
Útrata za cestu – 730,-
Káva – 1
Vychytávky – Příště…
Motto dne – Hlavně nezaspi a dávej pozor.

Sobota, 8. října – Varianta č. 2 vlak, autobus a nervy na dranc

Co vám budu povídat, první víkend byla fuška. Mimo cesty, jsme dostaly nadměrnou dávku informací. Nejen, že jsme měly zavařenou hlavu, ale byly jsme docela vyčerpané. Od druhé cesty jsme si slibovaly více. Těšily jsme se na větší komfort Student Agency, na kávu v autobusu, další na cestě k šalině, další v univerzitním bufetu, kam jsme se před týdnem pro kilometrové fronty ani nedostaly, na kávu v autobusu, na kávu na nádraží a pak už jen na postel.

Ale vezmeme to hezky postupně. K cestě. Řeknu vám, že s tím autobusem to byl tedy nápad. Naše další přednášková série začínala v 10 hodin, a tak jsme si dovolily přispat a vyjížděly jsme o hodinu déle, tedy v 5.07. Na hlavním nádraží v Praze jsme vystupovaly v 6:45 a autobus do Brna vyjíždí v 7.00 z Florence, což znamená, že se na další nádraží, ještě ke všemu, musíte dopravit jednu stanici metrem, aby těch prostředků náhodou nebylo málo. Já teda nevím, ale myslím, že nám scházelo už jen letadlo. Musím říct, že jsme se oproti minulé cestě zlepšily a zabraly jsme si ve vlaku kupé, zabarykádovaly jsme se, a tak jsme se mohly krásně natáhnout na celá sedadla, což bylo fajn, kdyby ten hlas stále neupozorňoval na cestu tak nahlas!

A teď si představte, že už podruhé za jednu a tu samou noc usnete, už podruhé jen na chvilku, a to ještě těsně před vaší cílovou stanicí. Najednou ten hlas tak hlasitě nemluvil a vy zpovzdálí, celkem tiše slyšíte Praha – hlavní nádraží prosíme vystupte. V ten okamžik, jako když do vás střelí, popadnete bundu, tři tašky a s rozvázanými tkaničkami vylítnete z vlaku jako namydlenej blesk, oči se vám lepí k sobě a vy, se svým smyslem pro orientanci vůbec nevíte, co máte dělat, jediné, co víte, že máte 10 minut na to, abyste se přesunuli na autobus. Při vašem štěstí jedete s někým, kdo se vyzná. Běžíte za ním, zastavíte se na zastávce metra, které jede snad na vteřinu přesně, hupsnete do něj a slyšíte, jak vám říkají: ,,Já vám dám moje tašky a poběžím zastavit autobus.“ Moc to nevnímáte, protože si zavazujete tkaničky a mnete si zalepené oči, ale nakonec to tak prostě uděláte.

Kamarádka  tedy vyběhla odchytit spoj, aby nám neujel a my jsme běžely s deseti taškami za ní v domnění, že trefíme, ale asi za půl minuty jsme ji ztratily z dohledu a najednou jsme vůbec netušily, kam vlastně máme běžet. Jestli si myslíte, že když máte špatnou orientaci, je to zlé, tak je ještě horší, když běžíte někam s někým, kdo je na tom dost podobně jako vy. Nakonec se pro nás ta s tou dobrou orientací vrátila zpět a nám spadl kámen ze srdce, když jsme viděly ještě stojící autobus. Musím přiznat, že je celkem nepříjemné vědět, že 60 lidí čeká jen na vás.

Jen tak tak jsme nasedly na naše objednaná místa a těšily se na kávu. Přiznám se, že jsem kávu v autobusu ještě neměla, a tak jsem nevěděla, do čeho jdu, ale těšila jsem se. Takže si představte, že dostanete kávu, která se kávě tedy moc nepodobá, ale budiž, při troše štěstí ještě na chvíli usnete, hlava vám lítá sem a tam, a to vás samozřejmě budí, a pak se probudíte na nádraží v Brně, kdy dychtíte po další dávce kofeinu. Protože při první cestě jste měli čas na italské capuccino, máte pocit, že ještě pořád máte dost času na to, si kávu obstarat alespoň na nádraží. Vystojíte si dlouhou frontu, říkáte si, ,,jo ta bude dobrá“ a při prvním doušku se vám zvedne žaludek. Obsah vylijete do koše a běžíte na šalinu, do školy dojde s 20 minutovým zpožděním, kdy úvod právě skončil a vy máte pocit, že váš den taky skončil a mohli byste si jít leda lehnout. Po cestě zpět jsme si na capuccino v autobusu netroufly a dočkaly jsme se kávy alespoň na vlakovém nádraží v Praze, kde čekáme na vlak 45 minut a času máme dost.

Skóre:
Útrata za cestu – 700 Kč
Káva – 1
Vychytávky – ,,Zákrční“ polštářky na lepší spaní aneb hrozba zlomených vazů zažehnána.
Motto dne – Honba za kávou aneb dvanáct sobot brňačkou.

Sobota, 15. října – Čas začít dělat něco se svou blbou orientací

Vím, že se teď budu opakovat, ale věřte mi, když teď řeknu, že nuda v Brně rozhodně není. Minimálně ji zažene cesta z Plzně, která je pěkně nevyzpytatelná. Pokud se totiž chcete vyhnout komplikacím na našich ,,Déčkách“ a potřebujete se do cíle dostat včas, raději místo pohodlného auta zvolíte hromadnou dopravu. A abyste se fakt nenudili, jejich návaznost bych přirovnala doslova k velké Pardubické – zkrátka buď to dáte a nebo ne. Vzhledem k tomu, že vstáváte ráno fakt smrtelně brzo, jste unavení, dezorientovaní a opravdu nemáte sílu na to ještě přemýšlet, jakými schody a na jakou stranu máte vlastně běžet. V tom nejlepším případě necestujete sami a jedete s někým kdo se vyzná, kdo na vás hodí všechna svá zavazadla a vyběhne odchytit další spoj, který by vám jinak odfrnkl před nosem a vy se pak za ním řítíte s tunovým nákladem, leje z vás a jenom nadávate, kdo tohle sakra vymyslel. Když už se konečně usadíte na své vybojované místo, protože někdy je fakt boj se do autobusu vůbec dostat, setřete si z čela pot, uvelebíte se, nainstalujete zákrční polštářek, což je další vychytávkou po cestě předchozí, usnete a pak vás probudí hlahol vedlesedící, postarší dámy, která si zapomněla sundat sluchátka z uší a nadšeně chválí svého spolusedícího, že ušetřil za energie, říkáte si, že vám ten den fakt hezky začíná. Konečně se blížíte do své cílové stanice a s rozkvrdlanou rukou, snažící se vytvořit dokonalou černou linku na horním očním víčku si připadáte jako idot. Spokojíte se s řasenkou a nemůžete se dočkat ranní kávy, která ale v možnostech její koupi na nádraží nebo ve škole, kvůli které vlastně tohle všechno absolvujete, nestojí za nic.

Ale to nevíte, co tomu všemu ještě předcházelo. Když jsem se rozhodla absolvovat tohle školení, vůbec jsem netušila, jak je cestování náročně až nebezpečné, byla jsem tedy naprosto vděčná za to, že jezdím s holkama. Při první cestě jsme si ve vlaku otevřely diáře a hlásily, která kdy vynechá neboť má jiné, důležitější a dlouhodobé plány. Když jsme se domluvily, přiznám se, že se mi velice ulevilo, že ani jednu sobotu nepojedu sama. Protože bych tam sama snad ani netrefila. Bohužel se moje ,,noční můra“ málem stala skutečností, neboť jedna z holek odjížděla na dovolenou a druhá onemocněla. Byla jsem z toho nešťastná, jelikož třetí sobotní přednáška byla velmi důležitá a nechtěla jsem na ni chybět. A taky úplně blbá, protože jsem při prvních dvou cestách absolutně nedávala pozor na cestu a vůbec jsem nevěděla jak se sama z delíria proberu natož kam doběhnu a jestli vůbec. Napadlo mě, že si s sebou vezmu kolegyni z práce a nebo, že cestu do Brna zvládnu a přespím v Praze. Ano, fakt jsme se bála jet do Plzně vlakem sama, protože asi tušíte jaké případy jezdí posledním, nočním vlakem. Nakonec to ale dopadlo, tak, že dovolená padla a jely jsme v původní sestavě, jen bez maroda. Na špatnou orientaci jsme tedy byly dvě, a tak jsme se obávaly toho, že netrefíme a že nestíháme, až jsme cestu tam absolvovaly nejrychleji a nejplynuleji doposud. Až na to kafe, to se prostě nedá. Po několika zkušenostech jsme vychytaly frontu v bufetu a těšily se na snad dobré kafe z ,,prasovače“ a divili byste se, nedalo se pít. A když jsme dorazily do naší kavárny v Praze, byla z technických důvodů zavřená.

Skóre
Útrata za cestu – 700 Kč
Káva – 0
Vychytávky – kreditová jízdenka

Motto dne – Dnes sice není den blbec, ale je den blbého kafe. 

Sobota, 22. října – Zlepšení orientace – změna v dopravě

Po třech týdnech cestování jsme přišly na to, že můžeme něco ušetřit díky skvělé vychytávce od Student Agency, jíž je ,,kreditová jízdenka“ na jedné cestě ušetříte z Prahy do Brna skoro 50 Kč. Čili útrata za jednu cestu doposud byla 210 Kč, nyní 165 Kč a tak nám vyšlo, že každou 5. cestu budeme mít vlastně zadarmo, a to se vyplatí, hlavně jsme si mohly libovolně cestu bookovat a přesouvat, kdyby měl náhodou ranní vlak pár minut zpoždění.

A máme tu další ze dnů ,,blbého“ kafe. Den, kdy paradoxně potřebuje kafe jako sůl, ale nestojí za nic a vy nemáte čas si ho v nějaké solidní kavárně obstarat. Ráno jsme vyjely z Plzně jako obvykle a musím přiznat, že jsme si na cestu začaly celkem zvykat. Dokonce i já jsem se už dobře orientovala. Dokonce nad moje očekávání. Den před jsem totiž postřehla, že v rádiu říkali něco o změně dopravy v Praze na sobotu a věnovala jsem tomu, nevím proč, nulovou pozornost. Po příjezdu do Prahy a doběhnutí na zastávku metra jsme s holkama stály na obvyklé zastávce, ani jedna jsme nemluvila, jen jsme sotva koukaly. Metro přijelo a holky se vydaly do jeho prostor, já se ale zarazila a začala na ně pokřikovat, že je to nějaké divné, jestli jsme na správné zastávce a ony nechápaly mé obavy a prostě jsme nastoupily. Zarazil je až známý hlas, který zahlásil následující zastávku Muzeum na místo Florenc. A teď si představte tři rozespalé, otevřené pusy, s knedlíky v krku, jelikož na přestup na autobus jsme měly stálých 5 minut. Příběh zkrátím, metro přijelo dříve, naštěstí mě jeden pán, který nevěděl kam jede nevyvedl z míry a druhý odpověděl, že se metro vrací, takže jsme se na autobus dostaly včas.

Skóre
Útrata za cestu – 650 Kč
Káva – 0
Vychytávky – okénko na lístky je otevřené celou noc

Motto dne – Důvěřuj své intuici

Sobota, 29. října – První dobrá káva a výlet po Brně

Vážení cestující, pokud vám mohu doporučit, kupujte si lístky na vlak až na místě, těsně před nástupem. Jinak dopadnete jako my, které potřebovaly přebookovat rezervaci a nebylo to prostě, z pro nás nepochopitelných důvodů, možné. Když totiž děláte rezervaci na své jméno pro více osob a z nějakých důvodů se cesty nezúčastníte, všechny objednané lístky vám rázem propadnou. Neboť prostě osoba objednávací musí být přítomna a nepomůže ani plná moc. Doba vrácenky včetně storna a celkové reklamované částky, která byla přibližně 300 Kč je totiž až 6 měsíců. Smutné že? A když si uděláte čas, zvednete telefon a zavoláte na příslušné oddělení Českých drah, ptáte se co to tam mají vlastně za systém, doporučí vám, abyste si stěžovali na generálním ředitelství, což vám připadá absurdní. Takže vlastně můžete ČD brát jako jakési spoření s úrokem pro druhou stranu, kdy dostanete za půl roku pár drobných, které ale na zemi nenajdete že?

K cestě. Cesta proběhla celkem v klidu a jelikož jsme další sobotu bez kávy nehodlaly absolvovat, a protože jsme si řekly, že je dost škoda, vidět Brno jen z šaliny, rozhodly jsme se ukončit studijní program dříve a zajet si do centra. To jsme si ráno řekly a ejhle, přednášky dříve skončily – paráda. Brno je známe pro své ,,trojúhelníkové náměstí“, na kterém se tyčí obří monument, připomínající pánské přirození, a tak jsme se u něj nemohly nevyfotit. Po procházce centrem jsme zalezly do kavárny Cafe Galerie přímo na Náměstí Svobody. Od té doby se naše návštěvy staly rutinou, konečně dobrá káva…

Skóre
Útrata za cestu – 650 Kč
Káva – 2
Vychytávky – Cafe Galerie 

Motto dne – Nekupuj lístky na vlak předem!

Sobota, 5. listopadu – Technická odstávka – dobrá káva bodla

Na cestě z Plzně do Brna vás štve jeden holej fakt a kupodivu to nejsou cizí, neohleduplní lidé, ani lidé snědší pleti nebo ožralové, ani ten čas, který trávíte se scvrklým zadkem na sedačkách v ,,hromadce“, i ty mastný tyče byste přežili samozřejmě s pořádnou zásobou desinfekce v kapse… To, co vás totiž dokáže naprosto vytočit je fakt, že nemáte za celý nabušený den jediné kafe. Já vím, že se už trapně opakuji, ale musím vám říct, že jsem se opět přesvědčila o tom, jak perfektně funguje technika zhmotnění myšlenky a celé tajemství.

Jak jsem řekla, díky kreditové jízdence si rezervujeme svá místa v autobusu každá sama, a tak se nám většinou stává, že nesedíme společně ba dokonce nejedeme ani stejným autobusem. V sobotu ráno jezdí z Prahy do Brna autobusy hned tři, a to dva v 7:00 a třetí v 7:15. Po nástupu do vlaku se orientačně ptám, z jakého kdo jede nástupiště. A i přesto, že si po sobě rezervace pečlivě kontroluji, zjistila jsem, že jsem si nevědomky ,,zabookovala“ autobus až na 7:15. A jelikož si ,,bookujeme“ místa s týdenním předstihem, aby na nás vůbec nějaká zbyla, bylo mi z toho zjištění trochu těžko, protože jsem se tím pádem měla ochudit o celou první hodinu přednášek a nechtěla jsem omezovat holky, aby na mě někde v centru čekaly i když věřím, že by určitě zvládly nějakou kávu po cestě nabrat. Naštěstí jsem si zvládla i s mizerným signálem ve vlaku lístek ,,přebookovat“ na sedmou hodinu, jelikož se jedno místo uvolnilo. To jsem však netušila, co přijde.

Po hodině cesty a 45 minutách tvrdého spánku jsem najednou pocítila divné cukání v těle, myslela jsem si, že se ve snu houpu na houpačce na sladkých Gili Island, ale realita mě probudila v podobě stewarda s mikrofonem v ruce, do kterého hlásil technickou poruchu a její následnou kontrolu na první možné benzině. A tak si tři grácie po 6 týdnech přišly na své, když si vymodlené kafe daly na technické odstávce autobusu na půli cesty na benzině, kdy se kvůli nim musel porouchat autobus a vystresovat dalších 57 cestujících. Porucha byla natolik rozsáhlá, že jsme museli zastavit na benzině, kde mimochodem měli fakt výbornou kávu. A steward nám potvrdil, že oprava může trvat i několik hodin. Tak se mé rty roztáhly do mírného úsměvu a hlavou mi prolétlo, jak mám vlastně skvělou intuici, na kterou ještě lépe kašlu. To, že jsem si ,,zabookovala“ odjezd z Prahy až v 7:15 zkrátka nebylo jen tak.

No nevadí, nebyla jsem v tom sama. Holky šly pro kávu a já dostala geniální nápad, a to poprosit stewarda, jestli by mohl zavolat na centrálu a poslat za námi ten autobus, kterým jsem vlastně původně měla jet a ve kterém byly poslední tři místa. Přiznám se, že to nikdy nebyl úplně můj sen, zajet si do Brna, rozbalit si svačinu z alobalu, zapít ji odporným kafem z automatu a na otočku zpět. Steward k mému potěšení vše zařídil, já jen letěla za holkama, abych je se změnou situace obeznámila a ještě v rychlosti běžela na dámy. Aby to nebylo zase jednoduché, ,,violá“, vycházím z benziny, v kapse mi brní telefon a já vidím zpovzdálí odjíždějácího ,,žluťáka“ a s vymodleným kafem v kelímku, třesoucí se rukou a vibrující kapsou letím proti autobusu, rozhodnutá bránit jeho odjezdu vlastním tělem. Autobus zhruba půl metru přede mnou zastaví, řidič i stewardka mají vykulené oči a já na ně celá zadejchaná a vyděšená, ale odhodlaná křičím, že mám jet ještě s nimi. Stewardka hlásí, že místo ještě má a já že musím ještě do druhého autobusu zpátky pro věci. S vervou, taškami, vymodlenou kávou, kterou poleju nejednoho cestujícího se usadím na místo za řidičem. Co vám budu povídat, ta káva za to stála.

Skóre
Útrata za cestu – 650 Kč
Káva – 2
Vychytávky – Káva na benzině 

Motto dne – Intuice má vždycky pravdu! Hlavní je se z toho nepo….

Volné pokračování

Po 10 týdnech jsme si přišly na své, zakomponovaly do našich návštěv kavárny a byly schopné a samostatné jednotky se smyslem pro orientaci. Dokonce jsme si vymyslely, že v Brně zůstaneme více dní, sehnaly jsme si nocleh přes Airbnb a jelikož to byl shodou okolností náš digisemetrový spolužák, byl zcela zdarma. Prošly jsme pár nočních klubů, včetně naší kavárny Café Galerie a Baru, který neexistuje. Čekají nás už jen dva víkendy a jejich průběh si už nechám pro sebe, ať mám také nějaké své ,,tajemství“

Doporučení: Vychytávejte, důvěřujte své intuici a užívejte si všech nástrah, které vám cestování přináší, ať už cestujete tady nebo kdekoliv jinde. 😉


15369618_1344982515521975_1015979766_o


15387568_1344982492188644_272869369_o
15417746_1344983062188587_1894249346_o

15417801_1344982888855271_1378061267_o

15369841_1344982545521972_58330421_o

15368716_1344982552188638_250892425_o

15388614_1344982525521974_1175171325_o

15321493_1344982542188639_1724467082_o

15409460_1344982558855304_138239237_o


2 komentáře

  • Viki 17.4.2017 at 16:46

    Škoda, že jsme se nepotkaly! Dvě „blogerky“ v jedné učebně. <3
    A když už jsem dočetla story o tom, jak ti málem ujel žluťásek, tak já jsem se jednu sobotu rozhodla, že přijedu dříve a skočím si pro dobré kafe… no tak místo toho jsem přijela o hodinu a půl později, protože jsem si spletla vlak, v moment, kdy se rozjel, tak mi došlo, že jede na druhou stranu.
    P.S.: máš certifikát? <3

    Reply
    • Nikol 29.4.2017 at 10:03

      Ahoj to je škoda 🙂 Koukám, že nás bylo více, co jsme si to cestování užívali 🙂 Ano mám 🙂 Ale stále se také mám co učit a jak jsi dopadla ty? 🙂

      Reply

Leave a Comment