Zdroj: www.partnerske-vztahy.eu

Proč nám eSeMeSky ničí vztahy?

Když se v devadesátých letech začaly posílat první SMS zprávy, jásal nad tím celý svět a není se čemu divit. Nastala totiž doba rychlejší komunikace. I když to nebyla tenkrát zrovna nejlevnější záležitost, společnost si na krátké a rychlé zprávy velmi rychle zvykla. Dopisům a telegramům odzvonilo a po celém světě se tento technický pokrok začal šířit jako kulový blesk. 

Díky bohu za to, život bez mobilního telefonu si už nedokážu představit. Velmi snadno a rychle se domluvím s kýmkoliv na čemkoliv, a to už dokonce v dnešní době nemusím mít jeho telefonní číslo. Nyní jsme tak daleko, že dokonce ani neřešíme, zda je někdo ve stejné zemi nebo na druhým konci světa. Komunikujeme spolu docela zadarmo, víme co kdo dělá, kde a s kým je a kam se chystá.

Je to skvělé, ale jen do jisté míry. Jen do té doby, dokud si po esemeskách sdělujeme jen ty důležité informace. V posledních letech mám totiž pocit, že se mnoho lidí do zpráv schovává. Jelikož už nás esemesky dnes téměř nic nestojí, neustále jimi plýtváme. A to hodně. Když se kolem sebe právě teď rozhlédnu, vidím sedm lidí z deseti, kteří drží v ruce telefon a jejich prsty jim v nebezpečné rychlosti kloužou po klávesnicích, někteří se mračí, jiní usmívají, další se dokonce červenají a ti poslední se nebojí smát nahlas.

Kouzlo intimního kontaktu je to tam. Ti co se mračí se pravděpodobně s někým dohadují. A protože jim nevadí plýtvat svým časem, vydrží ve stejné pozici s telefon v ruce sedět celé hodiny. Nedivím se, napsat něco do esemesky je totiž mnohem snazší než to tomu druhému říci do očí. Jsme totiž v nám příjemném prostředí a nic než ten dotyčný na drátě nás rozházet nemůže. Koneckonců za nějakou dobu, až budeme mít to poslední slovo ten telefon prostě vypneme a budeme se věnovat tomu, co je nám příjemné.

Zkrátka a dobře, hodně lidí si plete pojmy s dojmy a věří tomu, co napíší a nebo to zas tak vážně neberou, ale proč by se o své aktuální myšlenkové pochody nepodělili s ostatními bez ohledu na to, jestli to ostatní zajímá, rozveselí, naštve nebo rozbrečí.

Pojďme si ale něco říci vážení. Slova, jsou to jen slova, která čteme, která nám ten druhý píše a která jsou nějak míněná a jinak chápaná. Samozřejmě, když si nevidíme s tím druhým do očí. Nevíme, jak ta slova myslí a jak je vlastně máme chápat, a tak prostě na nějaké citové výlevy v esemeskách prostě nevěřím, ba naopak si myslím, že to není správné, abychom někomu v esemeskách sdělovali naše přání a pocity, protože to chtě nechtě prostě žene naše vztahy do záhuby.

Když se podíváme zpátky do minulosti na to, jak to bylo ve skutečnosti s našimi rodiči a prarodiči, tak tady máme krásnou ukázku toho, jak jsou dnešní partnerské vztahy postavené jako domečky z karet. Naši rodičové, když se seznámili, tak se na další rande vždy domluvili. Řekli si čas a místo, a pokud tam jeden z nich ten další den nepřišel, bylo jasno. My si dnes velmi rychle domluvíme rande, které můžeme zase velmi rychle zrušit, ale jasno nemáme, protože se pokoušíme o jakousi omáčku slov, která toho druhého přesvědčí, ať se nevzdává, neboť bude jiné rande, zase příště, až si napíšeme.

Ano, musím přiznat, že jsme si na tento způsob komunikace velmi rychle zvykli a dokonce jsme na ni dost závislí. A když nám nejprve chodí láskyplné esemesky, které po čase přejdou v neustálé stěžování si, nebo výmluvy, jsme z toho zničení. Hrajeme hry o to, kdo komu napíše první a že ten druhý nenapsal, tak my také nenapíšeme. Jaký paradox že?

Netvrdím, že bychom si neměli psát žádné smsky. Když máte své drahé polovičce chuť popřát hezký den, nebo ji dát najevo, že na ni myslíte a že ji podporujete, či se chcete domluvit na něčem konkrétním a důležitém, je to v pořádku. Ale pokud zrovna máte den blbec, raději nic nepiště, nevíte totiž, jak se to může dále odrazit ve vašem vztahu.


No Comments

Leave a Comment